Humus - půda - rostlina: Žížaly

Žížaly jsou nejvýznamnější živočišnou složkou zemědělských půd. Dočtěte se více o tom proč jsou žížaly pro naši půdu důležité, jaké druhy žížal u nás existují a jak hloubková orba snižuje jejich populaci v článku Vladimíra Vrby a Ludvíka Huleše z webu biom.cz.

Žížaly jsou nejvýznamnější živočišnou složkou zemědělských půd. V ČR je známo téměř 50 druhů těchto živočichů, z toho v agrosystémech lze však nalézt pouhou třetinu. Nejméně jich je v orné půdě, kde se vyskytuje podle výzkumů z r. 1994 hustota řádově několika desítek jedinců na 1 m² . Mnohem vyšší však může být pod trvalými travními porosty. Význam žížal pro půdu spočívá zejména v jejich působení při rozkladu primární organické hmoty a tvorbě humusu. Žížaly se podílejí na přeměně složitých organických sloučenin na formy jednoduché, přijatelné rostlinami. Přeměna probíhá dvěma způsoby:

• přímo: požitím, trávením, produkcí exkrementů
• nepřímo: ovlivňováním populací půdních mikroorganismů likvidací jejich nepřátel nebo využíváním jejich živin, ovlivňováním půdní vlhkosti a provzdušňováním, rozmělňováním a přenášením rostlinného materiálu.

Žížaly pozitivně ovlivňují strukturu i mikrostrukturu půdy i půdní úrodnost, což bylo prokázáno v mnoha studiích. Jde zejména o produkci exkrementů, ve kterých jsou minerální částice promíchávány s rozloženými organickými zbytky amikroflórou. Tvorbou chodeb přispívají k provzdušňování půdy. Význam exkrementů v půdě je velký, jelikož jejich produkce je rovněž vysoká, a proto mohou výrazně ovlivnit kvalitu půdy. V našich podmínkách je na povrch půdy ukládáno ročně až 40 – 50 tun na 1 ha, což je vrstva vysoká asi 4 – 5 mm. Jejich produkce závisí na příznivosti životních podmínek pro žížaly. V půdě s velkými populacemi žížal vytvářejí rostliny mnohem mohutnější kořenový systém, což je předpoklad pro dostatečné zásobování rostlin vodou a živinami. Aktivita žížal brání vzniku krusty na povrchu půdy, čímž napomáhá vzcházení rostlin. Přítomnost žížal má za následek zvýšení produktivity plodin, dokonce i snížení počtu škodlivých činitelů (fytopatogenních hub).

Významné znaky činnosti žížal:

• Zlepšují půdní strukturu, zabraňují vytváření krusty na povrchu půdy.
• Jejich chodbičkami lépe proniká voda ke kořínkům rostlin a zároveň jako drenážemi jimi nadbytečná voda odtéká, zabezpečuje se při tom také provzdušnění půdy.
• Populace žížal vytvářejí na ploše 1 ha až 4400 km chodbiček.
• Žížaly se mohou namnožit každým rokem ve hmotnosti vyšší než 33 t . ha-1.
• Zvyšují přístupnost fosforu v půdě.
• Každá žížala je schopna vytvářet ročně 20 – 40 kokonů naplněných vajíčky.
• Dospívají již ani ne za rok, přičemž se dožívají i 10 let.
• Populace v průběhu roku neustále roste, nutno uvážit změnu způsobu zpracování půdy – na bezorební nebo s minimalizací orby.
• Populace žížal je početnější na půdách se zbytky plodin na povrchu půdy.
• Podle studie je na 1 m² orné půdy s průběžně pěstovanými plodinami 10 – 20 ks žížal, ale již 1300 ks na 1 m² hnojené pastviny (podle našich starších pramenů je v ČR v 1m³ 100 – 800 ks žížal a jejich hmotnost dosahuje až 5t . ha-1, avšak podle posledních výzkumů se zdá, že počet žížal je u nás přece jen nižší.
• Žížaly dávají přednost zbytkům vojtěšky a jetele před obilninami nebo sveřepem.
• Populace se zvětšují na dobře vyhnojených půdách.
• Populace klesá při opakovaném hnojení kejdou.
• Rackové při orbě spotřebují 6% populace žížal. Orba však sama zničí až 20% populace žížal. Pluh také odstraňuje zbytky rostlin z povrchu půdy a znesnadňuje žížalám přístup k nim.
• Pesticidy jsou pro žížaly toxické.
• Mnohé herbicidy mají jen malý přímý vliv na žížaly.
• Čpavek je však pro žížaly jedovatý.

Žížaly podle druhů a způsobu života různě ovlivňují prostředí půd:

Hlubinné žížaly vytvářejí velké, až několik metrů dlouhé do hloubky klesající, často téměř vertikální, trvalé systémy chodeb otevřené na povrch půdy, kde se živí odumřelým rostlinným materiálem. Tímto typem půdních chodbiček podstatně ovlivňují vodní režim v půdě.

Povrchové žížaly žijí v odpadu na povrchu půd. V současné době však mají malý význam v důsledku omezeného hromadění organické hmoty vlivem současného způsobu obdělávání půdy.

Podpovrchové žížaly žijí pod půdním povrchem a jsou součástí orné půdy. Půdy bohaté na žížaly lépe absorbují vláhu než půdy bez nich, protože vertikálně uložené chodby po žížalách urychlují prosakování vody do půdy. Půdy jsou pak méně náchylné k podmáčení během zimy a jara a více vody se tak dostává přímo ke kořenům rostlin. Chodby žížal zvyšují odolnost půdy vůči erozi. V těžkých půdách jsou chodby žížal základním prostorem, do něhož pronikají kořínky rostlin (40 – 60 % kořínků rostlin je v těchto chodbách). Výzkumy ukázaly, že 42 % aerobních mikroorganismů, které vážou dusík, je v bezprostřední blízkosti chodeb žížal. Počet žížal závisí na systému obdělávání. Bezorební systém obdělávání půdy zabezpečuje větší množství žížal aktivních v noci. Všeobecně platí, že čím více zbytků plodin zůstává na povrchu, tím je to pro žížaly vhodnější. Ke zvýšení počtu žížal se farmářům nedoporučuje hned přecházet k bezorebnému systému, protože existují varianty zpracování půdy, během nichž v pěstebním období zůstává 15 – 30 % rostlinných zbytků na povrchu půdy.

ESSEX CONSERVATION CLUB v Kanadě dospěl na jaře 1996 k těmto výsledkům:

* není uvedeno o jaký typ lesa se jedná

Klasické způsoby zpracování půdy včetně hluboké orby vedou ke snížení počtu žížal v půdě např. mechanickým poraněním, vynesením na povrch půdy – kořist pro predátory, rozrušení chodeb hlubinných žížal při opakované orbě vede k podstatné jejich redukci, orbou se mění teplotní a vlhkostní poměry v půdě včetně dostupnosti potravy. Nejvýrazněji se na úbytku žížal podílí úbytek organické hmoty v půdě. Mělká orba snižuje množství žížal méně než hluboká orba. Nejpříznivější je pro žížaly zavádění bezorebného způsobu. Množství žížal se v půdě zvyšuje, pokud se po sklizni ponechá na povrchu neorané půdy sláma. Při použití bezorebného způsobu po několik let dochází až k třicetinásobnému zvýšení populace žížal, avšak postupně může docházet ke snižování této populace, neboť limitujícím faktorem se stává obsah organické hmoty v půdě. Vyšší mineralizace dusíku byla zjištěna v půdách obdělávaných mělčeji než v půdách, kde byly použity konvenční způsoby obdělávání (hluboká orba). Bylo zjištěno, že žížaly a kořeny rostlin mohou spouštět rozklad organické hmoty v důsledku zvyšování mikrobiální aktivity tím, že vylučují do prostředí exsudáty. Podle výzkumů provedených v Německu mohou žížaly značně snížit výskyt strupovitosti ve výsadbách ovocných stromů. Pokud je žížal v půdě dostatek, jsou schopny zatáhnout do půdy všechno na podzim spadané listí, takže např. houba Venturia inaequalis (původce strupovitosti jabloní) se nemůže dále namnožovat na spadaném listí, je tedy tímto způsobem zneškodňována. Současně se při tom vlivem činnosti žížal zlepšuje struktura půdy. Pro podporu množení žížal se doporučuje neustálé mulčování okolí stromů posekanou trávou. Rovněž je vhodné čerstvě odřezané větve rozsekat, neboť jsou velmi vhodným substrátem právě pro žížaly. Listy spadlé na podzim v sadech se mají nechat ležet, aby byly k dispozici žížalám.

Zdroj: VRBA, Vladimír, HULEŠ, Ludvík: Humus - půda - rostlina (2) Humus a půda. Biom.cz [online]. 2006-11-14 [cit. 2018-01-29]. Dostupné z WWW: <https://biom.cz/cz/odborne-clanky/humus-puda-rostlina-2-humus-a-puda>. ISSN: 1801-2655.